Rodiče se rozvedli před dvěma lety a já jsem krátce po jejich rozchodu putovala do dětského domova. Ani jeden z nich si mě nechtěl vzít k sobě a starat se o mě. Vzdali se mě, a já jim to nikdy nedokážu odpustit. Po půl roce si mě k sobě vzala moje teta, která mě tím zachránila.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Bylo to tam totiž hrozné a nedokážu si představit, že bych tam musela být napořád.
Nikdy si mě moc nevšímali
Po celé dětství mě trápilo, že mí rodiče na mě nemají moc času, hlídala mě celé dny chůva, která semnou dělala úplně všechno. Rodiče byli pořád v práci, zajímala je jen jejich kariéra a peníze. Nikdy jsme společně nikde nebyli, nechodili jsme na procházky, nejezdili na výlety. Mamčina teta Jarka si mě občas brávala k sobě na prázdniny a snažila se mi to všechno vynahradit. Tam jsem to měla ráda, líbilo se mi u nich. Možná i proto, že bydlí na vesnici, kde je všechno úplně jiné.
I přesto jsem se hodně trápila tím, že rodiče nemají čas na společné chvíle semnou a často jsem doma plakávala, ale nikdy mě nikdo neslyšel, neviděl – a asi ani nechtěli. Naštěstí jsem měla alespoň hodně kamarádů a navštěvovala jsem dva kroužky po škole, což mě moc bavilo.
Doma to bylo čím dál horší
Doma to ale časem bylo ještě horší. Zatímco před tím doma nikdo s nikým moc nemluvil, nyní se začali rodiče dost hlasitě hádat, a to zejména v noci. Několikrát mě vzbudili a já jsem netušila, co se děje. Bála jsem se a doma se začínala cítit čím dál tím hůř. Po několika měsících mi mamka u večeře oznámila, že se budou s otcem rozvádět. Také mi řekla, že se ještě neví, se kterým z nich budu já bydlet, protože na mě nemají čas ani jeden, a tak se musejí dohodnout, co pro mě bude nejlepší.
Když se rodiče hádali, slyšela jsem, jak se přou o to, se kterým z nich bych měla zůstat. To mě moc bolelo, nikdy by mě nenapadlo, že mě ani jeden z nich nebude chtít k sobě, i když jsme nebyli typická rodina, přišlo mi tak nějak automatické, že rodiče musejí mít své dítě rádi, a tak o něj budou spíše bojovat, a ne se jej zkoušet zbavit.
Když došel rozvod až k soudu, bylo rozhodnuto. Jelikož ani jeden z rodičů neprojevil zájem se o mě postarat, budu muset jít do dětského domova. Přišla mi to říci sociální pracovnice, musela jsem se hned sbalit a odejít s ní. Mí rodiče se nepřišli ani rozloučit, jen mi mamka poslala dopis, ve kterém se mi omlouvala a slibovala, že si mě vezme k sobě, až k tomu bude vhodnější doba. Jenže to bude kdy? Přišlo mi to nemyslitelné, přece mě nemůže odložit a pak si mě vzít, až bude chtít.
Dětský domov jako dům hrůzy
V dětském domově to bylo strašné, ostatní děti se už znaly a na mě, jako nováčka, se nedívaly vůbec dobře. Nadávaly mi a nechtěly si semnou hrát. Byla jsem tam úplně sama a cítila jsem se hrozně, ještě hůře než doma. Jenže mi bylo jasné, že tam už se nikdy nevrátím, a tak jsem se pokoušela postupně si na nové prostředí zvykat. Asi po měsíci jsem se s dětmi začala pomalu kamarádit a už to tam nebylo tak hrozné, přežít se to dalo, ale domov to nebyl.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Anička a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Teta mě zachránila
Po půl roce, co jsem byla v dětském domově, si mě zavolala paní ředitelka. U ní v kanceláři jsem spatřila svou milovanou tetu. Moc ráda jsem ji viděla, a ještě raději jsem slyšela to, co mi přišla říct. Rozhodla se, že si mě vezme k sobě a bude se o mě starat. Jenže to nešlo vyřídit hned, a proto jsem nějakou dobu musela v domově být. Byla jsem zase šťastná, už jsem si myslela, že se na mě všichni vykašlali a teta na mě přece jen nezapomněla. Nemohla jsem se dočkat, až budu u ní doma.
Veronika (17): Viděla jsem, jak mi bratr málem umřel. Zkouřil se marihuanou.
Mamka se občas snaží mě kontaktovat, ale já nemám zájem s ní mluvit a už ho nikdy mít nebudu.
