Marcela byla už od malička jiná než ostatní holčičky v jejím okolí. Hodně rychle rostla a vyvíjela se. Byla hodně vysoká a také urostlá a pevnější. Když měla pět let, ostatní maminky s dětmi si myslely, že jí je už alespoň osm let a chodí do školy. Nikdy tak Marcela neměla moc kamarádů, děti se jí ze začátku bály a později ve škole se jí začaly posmívat.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Jiná než ostatní
Marcela samozřejmě za svůj vzhled nemohla. Nebyla nemocná, nebyla postižená, jen jinak stavěná a po rodičích, kteří byli oba vysocí a silnější, zdědila typ postavy. Jinak zdravé dítě ale strádalo vždycky. Malé Marcelce chyběli kamarádi, kteří se jí ve školce nejprve stranili, protože měli z větší spolužačky strach, a později ve škole se jí začaly děti naopak posmívat, což nesla snad ještě hůře. O to více, když vlastně za nic nemohla a nechápala, proč je ona sama trošku jiná.
I když se jí to maminka snažila vysvětlit, příliš to nepomohlo, na řadu přišel dětský psycholog. Při jeho návštěvě si však malá Marcela přišla ještě více zmatená, myslela si, že je opravdu nemocná, když musí navštěvovat doktora. Snaha se tak minula účinkem a rodiče se dceři snažili pomoci jinak. Maminka jí kupovala drahé oblečení, které bylo z kvalitních materiálů, a pomocí nich a nejrůznějších střihů a vzorů se snažila zamaskovat dceřinu postavu. Tělo dívenky se však začalo vyvíjet, jen co začala chodit do třetí třídy.
Ona už má prsa!
Když začala Marcela chodit do třetí třídy, už jí začaly růst prsa. To samozřejmě neuniklo pozornosti jejích spolužáků a ti se jí začali vysmívat ještě více. „Když jsme přišla po prázdninách do třídy, viděla jsem, jak se na mě všichni koukají. Začali se uculovat, a kluci začali na celé kolo vykřikovat, že mám prsa, že je ze mě stará ženská.
Posmívali se mi, holky si dokonce na druhý den pod trička daly ponožky a tím mě napodobovaly. Prsa jsem měla, a moc mě to trápilo, navíc to bolelo a já jsem nemohla v noci ani spát. Moc jsem se soužila, ale rodičům, ani paní učitelce ve třídě jsem nic neřekla. Oni by mě potom určitě zase chtěli vzít k doktorovi a nechtěla jsem se už nikde předvádět a svěřovat se cizím lidem,“ vypráví svůj příběh Marcela.
Krvácím, stalo se mi něco?
Marcelina maminka svou dceru postupně připravovala na to, že její tělo ještě proměnami bude procházet, vyprávěly si o tom spolu a Marcela měla doma i několik knížek. I přesto však dostala Marcela další ránu, když ještě před svými jedenáctými narozeninami dostala měsíčky. Když zjistila, že krvácí z intimních partií, popadla ji panika a myslela si, že je nemocná nebo nějak raněná, k tomu všemu se ale styděla svěřit. Jenže musela, zastavit to nešlo a ona přece potřebovala hygienické pomůcky.
„Přišla jsem za mamkou a řekla jí hrozně opatrně, co se stalo a co jsem právě zjistila. Ta měla kupodivu radost, mluvila o tom, jaká je to velká změna v životě každé dívky, a že to znamená, že už jsem žena. To mě vyděsilo, bála jsem se dalších posměšků od dětí ve třídě. Trošku se mi ulevilo, když mi maminka řekla, že tohle na mě nikdo neuvidí, problém nastal, až když měl být tělocvik. Po domluvě s lékařkou a naší třídní učitelkou mě ale vždycky mamka mohla omluvit, a naštěstí se nikdo neptal, proč.
Že jsem jiná si, ale uvědomuji, doufám, že se to časem spraví,“ ukončuje své vyprávění Marcela, která si stále přijde zmatená, i když už se jí nikdo nesměje.
