Míša žila se svou maminkou od malička sama. Její matka nebyla zlá, ani se o ni nestarala špatně, jen byla hodně mladá a neuměla čelit svým problémům. Když se jeden takový naskytnul, ona nevěděla jak dál a odložila dceru na čas k babičce. Z týdne se staly dva roky, a Míša má strach, že svou maminku už nikdy neuvidí.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Mladá a nezkušená maminka
Míšu měla její matka v pouhých šestnácti letech. Když tehdy přišla domů s tím, že čeká dítě teprve v prvním ročníku na učilišti, měli její rodiče jasno a dceru poslali na potrat. Ta to však odmítla a uchýlila se ke své babičce na venkov, která jí slíbila, že jí se vším pomůže tak, aby vnučka mohla s miminkem i dokončit školu. Mladá maminka se neměla u své babičky špatně, ta jí se vším pomáhala, tak, jak na začátku slíbila, a po dokončení školy se tak Míšina maminka mohla konečně postavit i na vlastní nohy. To však od začátku nebylo vůbec jednoduché.
S dítětem byla sama a neměla moc zkušeností, ani odvahy. Skloubit práci, výchovu a domácnost se jí moc nedařilo, avšak i přes nějaké problémy se vždy snažila, a o Míšu bylo dobře postaráno. Na partnery měla však smůlu, náhradních tatínků se během let vystřídalo několik, a to mělo velký dopad na psychiku Míšiny matky.
Už nevěděla, jak dál
Po posledním rozchodu, který nebyl vůbec bezproblémový, se začala Míšina maminka hroutit. To už měla Míša dvanáct let a hodně vnímala, co se děje. Snažila se doma pomáhat, jak jen to šlo, jen aby mamince usnadnila práci s domácností, ale ona začala svůj smutek zahánět alkoholem. To bylo to nejhorší, co mohla udělat. Po třech měsících na to přišla o práci, a protože neměla na nájem, hrozilo, že bude s dcerou bez domova.
Rozhodla se tedy dceru dát na nějaký čas opět ke své babičce, aby si mohla mezitím najít nové zaměstnání a zařídit bydlení. Míši řekla, že bude u babičky na týden na prázdninách. Ta se zprvu těšila na staré kamarády a svou milovanou prababičku. Když si ji ani po měsíci ale maminka nevyzvedla, došlo jí, že se možná už nikdy nevrátí.
Práce v zahraničí, nejasné zprávy i budoucnost
Čas plynul a Míši prababička se snažila spojit se svou vnučkou, ovšem marně. Prázdniny byly u konce, Míša se měla vrátit do školy, a tak musela babička začít jednat. Se sociální pracovnicí se domluvila na přechodné péči o svou vnučku, a Míša musela nastoupit do školy na venkově. To ji zdaleka netrápilo tolik, jako ztráta matky a nejistota. „Nevěděla jsem, co bude, kde vůbec maminka je, a hlavně jsme o ni měly s prababičkou hrozný strach,“ vzpomíná Míša.
Až po půl roce se matka babičce ozvala s tím, že je v zahraničí a našla si tam práci. Slíbila, že jen jak našetří nějaké peníze, pro svou dceru se zase vrátí a všechno jí vynahradí. „Ptaly jsme se jí, kde vlastně pracuje, v které zemi je a co dělá, kde bydlí a jak se tam dostala, ale ani na jedinou otázku jsme s prababičkou nedostaly přímou odpověď a nevíme to dodnes.
Uvědomila jsem si, jak rychle jsem dospěla a jen doufám, že je maminka v pořádku. Zlobím se na ni, ale hlavně mám strach. Babička už je dost stará a začíná být nemocná. Co když umře, než mi bude osmnáct? To půjdu do domova? Pochybuji, že se mě ujme někdo jiný z rodiny. Strach mám teď každý den a nevím, co bude. To mě děsí,“ vypráví Míša – a z jejích slov mrazí.
Milovaná babička to nevzdává
Míšina babička je žena, která už něco zažila, a i když je stará a nemocná, pořád jí to skvěle myslí a snaží se Míši usnadnit všechno, co může. Míša o ní moc hezky mluví, díky ní má zázemí a spoustu kamarádů i věcí, po kterých jako každý puberťačka touží. Jenže už i čtrnáctiletá dívenka si uvědomuje, že lidé umírají, a nejistota ji stále dokola provází.
Snad se Míšina maminka brzy vrátí.
